Karanténa v hlavě
Přemýšlela jsem, jestli má smysl, abych se k aktuální situaci taky, stejně jako každý, nějak vyjadřovala. Ale nakonec jsem se rozhodla krátké zamyšlení sepsat, protože si vlastně sama potřebuju ujasnit dojmy z posledních týdnů a naladit se tak na ty další, protože karanténou téma koronaviru zcela jistě nekončí.
Když jsem v prosinci zakládala projekt Vypni hlavu a začínala vytvářet jednotlivé relaxace s vizí toho, že sobě i lidem pomůžu ke zklidnění, které je podle mě tolik potřebné, netušila jsem, že každého z nás okolnosti za několik měsíců do toho zpomalení ze dne na den doslova nakopou. Přesněji řečeno – pro některé jde o zpomalení, pro jiné naopak o zrychlení a chaos.
Z absolutní svobody, do které se spousta z nás narodila nebo v ní žije většinu svého života, se stalo přes noc domácí vězení. Z nekonečného sortimentu obchodů a restaurací jsme se probudili do boje o mouku, rýži a toaletní papír. O desinfekcích a gumových/igelitových rukavicích ani nemluvím. Pro sarkastické pobavení mě ještě napadá novodobá online fronta na banány, které se mi v internetových „supermarketech“ daří sehnat spíš vzácně.
SVĚT SE SCVRKNUL
Nevím, jak na to reagovala vaše psychika, ale moje je doteď v jakémsi útlumu. Snažím se neohlížet zpátky a nepočítat týdny, jak dlouho už situace trvá, stejně tak nechávám bez větší pozornosti proplouvat obavy z budoucnosti. Ať už se týkají zdraví a bezpečí, nebo třeba ekonomických dopadů. Zkrátka se můj svět scvrknul na velikost našeho bytu a v něm se trochu snáz žije „tady a teď“.
Tohle zvýraznění přítomnosti vnímám jako příležitost k vděčnosti za vše, čeho jsme doposud dosáhli, co máme, co budujeme a co můžeme. Není toho málo. A právě v tom malém prostoru, v němž se nyní ocitáme, na to denně narážíme. Díky Bohu za střechu nad hlavou, za to, že jsme zdraví, za možnost práce z domova, za jídlo, které si můžeme nechat dovézt, za mobily a Skype, které nás spojují s našimi blízkými… Obyčejné se stává cenným, oddělené se slévá v celek a nepotřebné rychle mizí z našeho hledáčku.
JINÍ JSOU NA TOM HŮŘ
Často myslím na spoustu lidí, kteří teď těžko můžou myslet optimisticky. Na ty, kteří přišli o práci, na ty, kterých se nákaza koronavirem přímo dotýká, na maminky, jež se chystají každým dnem rodit, na rodiče oslabených dětí i na děti nemocných a ohrožených rodičů…
Je mi jasné, že pro ně jsou uplynulé i nadcházející týdny obdobím strachu, boje, lítosti… O to spíš bychom my ostatní, kteří jsme na tom lépe, měli zachovat chladnou hlavu a chovat se ohleduplně. Za sebe toto období vnímám jako zkoušku vnitřní rovnováhy, společenské odpovědnosti a solidarity a v neposlední řadě jako restart přírody a pauzu od devastujícího lidského konzumu.
DOKONALÝ PROSTOR K RŮSTU
Zároveň je toto období lecčím inspirativní. Mě například tato atmosféra motivovala k sepsání první řízené meditace, kterou jsem pojmenovala Ozdravné plynutí životem a jejíž vizualizace prostě miluju! Právě plynutí teď považuji za elementární dovednost, kterou bychom se měli učit, pokud nám není přirozená.
Věřím, že ani po skončení karantény nebudeme přemýšlet stejně jako dřív. V životě přicházejí mezníky, které nás mění, transformují. A tohle je jeden z nich, pokud jsme seberozvoji a růstu nakloněni, pokud nehodláme zarytě stagnovat. Je to vývoj, smysluplná součást celé té paniky a hysterie.
Vývoj znamená posun vpřed, tak se na to právě takhle zkusme dívat. Pokusme se v sobě objevit potenciál, o kterém teď všichni mluví, zkusme se zamyslet nad tím, co ve svém „novém“ životě po karanténě chceme dělat jinak a líp.
Moc mě baví slyšet a pozorovat novinky, které vznikají díky aktuálním omezeným podmínkám. Jsou to modernější vzdělávací formy pro děti, práce z domova i tam, kde ji dříve bezdůvodně nepodporovali, online kurzy, které zpřístupňují know how a zajímavé informace i lidem, kteří by se k nim dříve (osobně) nedostali… Možná jsme kvůli koronaviru odděleni rouškami a rukavicemi, ale jinak se naopak propojujeme. Tak se pojďme na tohle období dívat jako na příležitost. K čemu všemu? To už si dosaďte každý sám.
