Psal se den 2. března 2022 a už od samého rána jsem byla maximálně napojena na naši holčičku. Každé ráno, když jsem se vzbudila, tak jsem se Andělky ptala, jak se dnes má a jak se vyspala. Tohle ráno mi ihned odpovídala kopáním a já byla zahlcena pocity štěstí a klidu.
Jako většinu dní jsem si během dopoledne zatopila v krbu, zacvičila jógu a započala den relaxací a předporodními afirmacemi od úžasné Anny Kohoutové. Během jógy jsem ladila své myšlenky na očekávaný nejkrásnější porod a představovala si ty nejkrásnější okamžiky.
S každým výdechem jsem posílala pryč strachy, obavy a nejistoty a s každým nádechem jsem přijímala klid, štěstí, lásku a důvěru ve své tělo a v miminko. Následoval odpočinek a uspořádání myšlenek.
Při čekání na kamarádku jsem si sedla ke krbu a opřela se o balon. Vzala jsem si přízi a začala plést bondingovou deku. Ten den se mi vůbec nedařilo. Během hodiny jsem asi třikrát párala. Během pauz mezi pletením a páráním, kdy jsem se uklidňovala, jsem si uvědomila, že naše holčička od rána snad nepřestala kopat, mimo krátké pauzy. Pletla jsem dál, polehávala u krbu, nasávala klid z ohně a užívala si kontakt s miminkem. Po chvíli mě ale začalo napadat, jestli je Andělka v pořádku, proč tolik kope…
Přijela kamarádka a povídaly jsme si o všem možném jako vždy. Řekla jsem jí o svých pocitech z Andělčina kopání a ona mě uklidňovala, že je určitě vše v pořádku. Odpoledne dorazil manžel a hladil malou přes bříško. Užívali jsme si to, protože málokdy kopala tak, že to cítil i on.
ANI ČAJ NEZABRAL
Další ráno jako by Andělka zaspala. „No nic, dám jí ještě čas,“ řekla jsem si. Dělala jsem vše jako obvykle a snažila se nepřemýšlet negativně, zároveň jsem ale vnímala (ne)kopání více než jindy. Uběhlo pár hodin a stále nic. Uklidňovala jsem se tím, že ne každý den byly pohyby výrazné a asi jsem to prostě jen nezavnímala.
Byl pátek a já při ranním povídání cítila nepatrné šťouchnutí. Uklidnilo mě to a těšila jsem se na víkend s manželem. Vyrazili jsme na procházku a doma si pak pustili film. Přijel za námi táta s přítelkyní a já jsem si uvědomila, že jsem prďolu celou sobotu necítila. Stres jsem ventilovala na manžela, který z toho byl už trošku rozčarovaný. V neděli ráno při snídani se v dobré víře okomentoval, že je přece normální, zkdyž miminko někdy kope víc a někdy míň. Jenže já jsem Andělku necítila už minimálně druhý den.
Když dopoledne návštěva odjela, uvařila jsem si čaj a lehla do postele. Čaj jsem si položila na podbříško a vyčkávala. Čaj byl vždycky jistota! „Za chvíli určitě celá naštvaná kopne!“ uklidňovala jsem se. Stále se nic nedělo, já pila horký čaj, pokládala ho všude možně na břicho, šťouchala malou, otáčela jsem se z jednoho boku na druhý a stále nic. Ten večer jsem napsala své porodní asistentce, která k nám měla v pondělí přijet, aby vzala doppler.
V pondělí večer a přijela PA. Rozložila masážní lehátko s tím, že nejprve zkontrolujeme srdíčko. Když přiložila doppler, tak jsem na chvíli zacítila zvláštní energii v prostoru a divný výraz v jejím obličeji. Posunula doppler kousek dál a hurá! Slyšíme srdíčko, malá je v pořádku! Za chvíli s obrovskou radostí hlásím manželovi, že srdíčko tluče, a oba se zase moc těšíme na středu na 3D ultrazvuk. Konečně uvidíme tvářičku naší krásné holčičky.
VYPNĚTE MONITOR
Je středa a já vyrážím manžela vyzvednout do práce. Před 3D ultrazvukem vychází sestřička a dává nám formulář k vyplnění. Pak už si lehám si na lehátko a během chviličky paní doktorka přikládá sondu na mé bříško. Ve vteřině říká sestřičce, ať vypne monitor, na který vidíme.
Cítím, že to není normální a něco se děje. Dívám se na manžela a on také netuší, o co jde. Paní doktorka říká, že se chce jen na něco podívat a hned monitor zapnou. Trvalo asi minutku až dvě, kdy lékařka něco kzoumá.
Pak k nám otáčí hlavu a říká: „Tak vám bohužel musím oznámit, že není srdeční akce. Plod nežije.“ V tu chvíli jako by se nám zhroutil svět a přišla nezastavitelnaý proud slz, vzteku, smutku a otázek, proč se to stalo, jak je to možné. Měla jsem přece naprosto bezproblémové těhotenství, a ještě v pondělí bylo vše v pořádku.
Jsme zahlceni otázkami ze strany zdravotníků, ale já je nedokážu vnímat, nedokážu odpovídat, nevím, na co se ptají. Něco ze mě vytáhli a volají dalšího lékaře. Udělali vnitřní utz, doktor potvrzuje nešťastnou zprávu a dělají vnitřní vyšetření. Posílají nás domů pro věci, ať se do odpoledne vrátíme kvůli hospitalizaci a vyvolání porodu. Miminko musí co nejdříve ven.
NAŠE HOLČIČKA NEŽIJE
Vyšli jsme z ordinace a chvíli jsme sbírali síly. Cestou k autu si manžel dává cigaretu na uklidnění. Já sedám do auta a volám ségře. Nebere to, a tak volám znovu a znovu. Jakmile telefon zvedne, s pláčem jí oznamuji: „Naše holčička je mrtvá, nežije.“ Stejně tak čekalo manžela tohle oznámení jeho rodině.
Byli jsme domluveni s mojí mamkou, že přijedeme po utz na oběd k ní do restaurace. Rozhodli jsme se, že tam tedy pojedeme a oznámíme jí to tam. Pak se zastavíme domů pro věci. Zaparkovali jsme a mamka ihned vidí, že hystericky pláču. Říkám jí, co se stalo, a pak vichni pláčeme a objímáme se. V tichosti pak společně sedíme v restauraci a přebíráme si situaci po svém.
Po cestě domů jsme se s manželem shodli, že Andělku určitě chceme mít doma v urně. Nepřipadalo v úvahu, abychom ji nechali dát do společného hrobu mezi ostatní andílky. Považujeme za důležité mít ji u sebe a neopustit ji…
Také jsme probrali porod. Věděla jsem, že rozhodně nechci císařský řez, pokud by mi nešlo o život. Řekla jsem to manželovi, ať o tom ví, kdybych nebyla schopna mluvit. Dále jsme se domluvili, že si nechám dát epidural už na začátku, jelikož psychické bolesti je víc než dost, únava je velká a tohle je to nejmenší, co můžu udělat, abych ten nesmírně těžký porod zvládla přirozenou cestou.
JEN HEZKÉ VZPOMÍNKY
Bylo potřeba se také dohodnout, zda po porodu budeme chtít miminko vidět. Na jednu stranu jsem moc chtěla a na druhou stranu ne. Rozhodla jsem se důvěřovat svému muži a dala na něj, že si na naši prvorozenou dceru ponecháme jen ty krásné vzpomínky. Necháme si ultrazvukové obrázky, které máme spojené se štěstím a radostí, budeme vzpomínat vzpomínky na její dirigování z bříška, kdy jí pokaždé vadil hrnek s čajem, necháme si v hlavě představy, jak by asi vypadala…
V nemocnici se nás lékařka přesvědčovala, ať si to rozmyslíme. „My vám malou hezky oblečeme a dáme vám ji do boxu. Ty děti vypadají krásně, jako když spí. Můžete si ji pomazlit, pochovat, rozloučit se.“ Odpověděla jsem, že mi to přijde morbidní, a pokud bychom malou chtěli vidět, bude to kůže na kůži, bez nějakého neoblékání. Zjevně s námi nesouhlasila, dořekla si něco svého a dál to neřešila.
V 17 hod. přišel lékař a vysvětlil mi, že do čípku zavedou tyčinky, které budou nasáváním tekutiny bobtnat a roztáhovat čípek. Bylo to bolestivé, ale dalo se to vydržet. Pak jsem se přesunula na pokoj a bolest se stupňovala. Když mamka večer přivezla nějaké věci, brzy jsem ji poslala pryč, protože jsem si potřebovala prodýchávat bolest a přijmout ji.
Nešlo o kontrakce, ale spíš o táhlou, nepřetržitou, velkou bolest. V noci jsem toho moc nenaspala, protože ta šílená bolest trvala cca do 5 hod. ráno. V 7 hod. přišla lékařka se třemi sestrami a vytáhla tyčinky. Od bolesti se mi ulevilo, ale všechny tři sestry se do mě dívaly jako do výkladní skříně. Bylo to nepříjemné, protože úcta jim moc neříkala.
V 8 hod. nás přijali na porodní sál. Přišla moc milá porodní asistentka a vysvětlila nám, co se bude dít. Domluvili jsme se, že si nechám dát epidural, a pak mi začnou vyvolávat porod oxytocinem. Manžel mě držel za ruce a byl mi už od samého začátku větší oporou, než bych si dokázala představit a mohla přát.
Hodiny ubíhaly. Vlastně ani nedokážu říct, zda jsem měla pocit, že by se čas zastavil nebo hrozně utekl. I když si nevzpomínám, zda jsme spolu s manželem nějak víc mluvili, tak už jen samotná jeho přítomnost byla neskutečně příjemná.
Byla jse strašně vyčerpaná a nechopná ničeho, i když mě personál motivoval, ať se projdu, já na to neměla sílu. Střídala jsem polospánek s bděním. Vnitřní vyšetření měla vždy stejný závěr – porod nepostupuje. Dokonce padla možnost, že pokud se to do určité chvíle nerozběhne, celý proces zastaví a zkusíme pokračovat další den. Během tohoto dlouhého dne se nás opakovaně chodili zdravotníci ptát, zda jsme si nerozmysleli kontakt
s miminkem. Měla jsem pocit, že na nás tlačí a nepřipadalo mi to vhodné ani příjemné.
PLÁČ NEŠEL ZASTAVIT
Myslím, že kolem 18 hod. přestal fungovat epidural a já začala cítit lehké a nepravidelné kontrakce. Byla mi velká zima, tak mi PA donesla velkou peřinu a nahřívali mi polštářek na prsa. Před 22 hod. byly kontrakce už velmi silné a pravidelné, asi po 2 – 3 minutách. Dostala jsem další epidural a konečně se porod rozběhl. Manžel byl stále u mě a povzbuzoval mě.
Když se porodní cesty uvolnily a na sále se objevili zdravotníci, začala jsem strašně plakat, protože jsem si uvědomila, že už je to tady. Pláč nešlo zastavit. Z nervů mi začaly neskutečně drkotat zuby. Manžel mi řekl, ať zavřu oči, ať se nedívám, že je tam se mnou a spolu vše zvládneme.
Bylo hrozně bolestivé, jak do mě lékaři sahali. Dostávala jsem pokyny, že mám tlačit. Měla jsem zavřené oči a nabírala obrovskou sílu od manžela. Stále jsem hrozně plakala a snažila se ze všech sil tlačit, jenže přes epidural jsem vůbec nevěděla, jestli tlačím a jak silně.
Kolem 23 hod. jsem ucítila, jak naše holčička vyklouzla na svět. Během pár minut vyšla i placenta. Malou jsme neviděli a dvě hodiny jsme se na porodním sále sbírali, plakali a únavou pospávali. V 1 hod. ráno mě převedli na pokoj na gynekologické oddělení, manžel se se mnou rozloučil a oba jsme šli nabrat síly na další přetěžké dny.
Tedy… pro manžela nastala honička, aby nás nechali naši holčičku pohřbít. Ačkoli má na to rodič právo v jakémkoli týdnu těhotenství, tak nám ji nechtěli dát. Musel to v noci řešit přes právníka, ale povedlo se. Moc ho obdivuji za to, co udělal, jak vše kolem pohřbu zařídil a jak to zvládnul.
Zůstala jsem ještě tři dny v nemocnici, kam za mnou manžel docházel. Mluvili jsme o věcech, které máme rádi, o našich koníčcích a plánech, kam pojedeme na výlety, co budeme dělat. Během chvíle mě manžel dokázal úplně odreagovat, dokonce jsme se i smáli. Je úžasný vypravěč a nesmírně mě jeho povídání uklidňuje. Nemohla jsem si přát silnějšího muže a gentlemana s obřím srdcem.
PROČ JSME NIC NETUŠILI?!
Naši holčičku jsme pojmenovali Andělka. Narodila se 10. 3. 2022 ve 23 hodin a vážila 360 g. Narodila se ve 29tt. Den před narozením, tedy v den 3D utz měla váhodový odhad 560 g.
Následovaly otázky, jak je sakra možné, že si před 3 týdny můj gynekolog na utz nevšiml, že je maličká? Proč nic neřekl, proč se nic nedělo?! Vždyť byla asi o 7 týdnů menší – to přeci musel vidět!
Ukázalo se, že Andělka měla skrytou vývojovou vadu. I když do té doby prospívala, mé tělo začalo vstřebávat plodovou vodu a Andělka tak odešla do nebíčka. Proto se její hmotnost pak rychle snižovala. Kdybych šla na utz o několik dní dříve, možná by ještě nikdo nic nepoznal.
DOKONALÁ UČITELKA
Je to pro nás obrovská bolest a tragédie, ale od začátku se soustředíme na to, že příroda to zařídila tak, jak měla. Andělka bohužel nebyla zdravá. Příroda nám teď dává šanci mít zdravé miminko. Navždy budeme Andělčini rodiče, jen místo, abychom se o ni starali a učili ji, učí ona nás a chrání z nebíčka.
Věříme, že nám brzy pošle zdravé duhové miminko a naše rodina se rozšíří. Každý den si připomínám, jak Andělka byla silná a moudrá, že to dokázala rozhodnout za nás a udělat místo pro zdravé sourozence. Nevím, jak bychom zvládli udělat rozhodtnutí my, kdybychom se dozvěděli o problému, dokud žila. A nevím, jak bychom unesli, kdyby odešla až časem. Nechápu, kde se v tak malém človíčkovi vzalo tolik síly a moudrosti. Byla dokonalým malým stvořením, pro tenhle svět až moc.
Je to taky dokonalá učitelka, která mě dokázala proměnit neskutečným způsobem. Změnila jsem priority v životě a uvědomila jsem si, jaké banality jsem řešila a rozčilovala se kvůli nim. Uvědomuji si, jak moc jsem s manželem šťastná a budu s ním šťastná kdekoli.
Shodli jsme se, že nás tahle událost velmi sblížila, začali jsme se k sobě chovat mnohem lépe a soustředíme se na to, abychom se nehádali kvůli banalitám. Uvědomili jsme si, jak moc se milujeme a další miminko přivedeme do místa, které bude mnohem více naplněné láskou, upřímností, klidem a štěstím. Vždy se budeme podporovat a pomáhat si. Hledáme v téhle události to dobré, to hezké, i když to někdy jde velmi těžko.
ŠESTINEDĚLÍ NA HORSKÉ DRÁZE
Během šestinedělí jsme s manželem trávili 2 týdny spolu doma. Byla to emoční horská dráha a občas stále je. Oba jsme se navzájem snažili držet nad vodou. Dny jsme trávili koukáním na komedie a ježděním autem po okolí na vyhlídky. Nabírali jsme sílu ze sluníčka a přírodních krás. Manžel se o mě dokonale staral.
Po kontrole u gynekologa nám řekli, že vše vypadá v pořádku a po konzultaci s genetikem na další vyšetření nemusíme. Po první ms se prý můžeme začít snažit o duhové miminko, pokud budeme psychicky připraveni.
Když jsem zůstala asi 2 dny sama doma, zjistila jsem, že to moc nezvládám. Zažívala jsem celodenní úzkosti a bylo mi zle. Jezdila jsem proto s manželem do práce a trávila čas s mamkou v restauraci. V té době odvezla RZS moji sestru ve 29. tt s krvácením a začali další strachy.
Hlídali jsme 2letou neteř, za což jsem chvílemi byla ráda, ale chvílemi to pro mě bylo psychicky náročné. S manželem jsme pocítili další krizi. Když jsem s neteří zůstala sama, zase na mě padla celodenní úzkost. Sestru naštěstí brzy propustili.
VŠICHNI ZASE SPOLU
Konečně jsem si odpočinula – tentokrát u ženské bylinné napářky. Tenhle čas jsem věnovala sobě a Andělce. Řekla jsem jí vše, co jsem měla na srdci, vše, co mě v tu chvíli napadlo. Svěřila jsem se jí s otázkami i obavami, které se mi honí hlavou. Poděkovala jsem jí… Byla to uvolňující, a tak jsem další dny v napářce pokračovala.
Díky napářkám mi sice bylo lépe, i tak jsem se ale rozhodla zajet k lékařce pro léky na psychiku. Chtěla jsem je mít pro jistotu po ruce. Za pár dnů jsme měli jet pro urnu a já jsem netušila, co se ve mně bude dít.
V den, kdy jsme jeli pro urnu, jsme s manželem mluvili o běžných věcech a snažili se chovat normálně. Celá rodina nás podporovala. Vyzvedli jsme urnu a v autě jsme dali průchod emocím. Já si v tu chvíli uvědomila, že naši holčičku vlastně poprvé držím v ruce. Byl to pro mě nesmírně náročný moment, ale snažila jsem se být silná pro svého muže, protože jsem viděla, že to nese velmi těžce. Celou cestu jsme se drželi za ruce a prostě jen byli spolu, všichni tři.
Po příjezdu domů se mi velmi ulevilo! „Už jsme tu konečně všichni spolu. Tak, jak to mělo být.“ Andělka tu má své místečko, vedle sebe má velkého skleněného anděla, který nese její mexickou bolu, pod ním je její fotečka, vedle vždy hoří svíčka a ve váze stojí květiny. Brzy také na zahradě zasadíme strom na její počest.
Od té doby mi bylo dobře. Zdálo se mi, že manžel to tak nemá. Několikrát mě v noci vzbudilo, že měl „slabší chvilku“, jak tomu říká, ale nikdy se k tomu nechtěl přiznat. Začal kolotoč, kdy jsem nevěděla, jak mu pomoci, protože se mnou o svých emocích nemluvil. Strašně mě to trápilo. Trochu ho povzbudil až výlet s kamarády. Zase jsem ho poznávala.
V předposledním týdnu šestinedělí přišly měsíčky a s nimi velká radost, že tělo funguje jako před těhotenstvím. Je tu týden po šestinedělí a dnes, kdy píšu tento příběh, přichází ovulace, se kterou se začínáme přibližovat našemu duhovému miminku. Snad k nám brzy najde cestu.
Děkuji celé rodině za podporu a psychickou pomoc! Děkuji Andělce za vše, co pro nás udělala. Za transformaci sebe samé, že mi ukázala cestu, jak najít lepší já, být lepším člověkem a lepší mámou pro duhové miminko. Děkuji za obrovskou dodávku síly, abychom to s tatínkem zvládli a dokázali se duševně i fyzicky připravit na pokračování naší cesty.
Děkuji manželovi za vše, co mi během této doby vyprávěl a tím mě zvedal ze dna! Děkuji za jeho sílu a vše co pro mě dělá. Děkuji za jeho velké srdce a moudrost. Děkuji za všechna slova útěchy, pochopení a za to, že je… a doufám, že i já jsem mu aspoň z části tak velkou oporou.
Navždy tě budu mít ve svém srdci, navždy budu tvoje máma a navždy tě budu milovat. Doufám, že se tam nahoře máš krásně a užíváš si každý den.
Máma