Intuitivní rodičovství
Protože se na kurzu aktuálně věnujeme modulu vývojové psychologie, napadlo mě sepsat sem na blog něco málo o intuitivním rodičovství. Sice to lektorka zmínila jen okrajově na základě jednoho z mých dotazů, ale já jsem se v tom našla, tak třeba to některá z vás bude mít podobně.
Vlastními slovy a stručně řečeno – intuitivní rodič reaguje na chování, zvuky a potřeby děťátka přirozeně tak, aby mezi nimi fungovalo určité zrcadlení, aby spolu harmonicky komunikovali, rodič dítě stimuloval k rozvoji jeho schopností a dítě se cítilo vyslyšené a v bezpečí.
Intuitivní rodič obvykle zvládá dobře udržet pozornost miminka, přizpůsobovat např. hlasitost mluvení tomu, na co je dítě v daný moment naladěné, a celkově svým chováním vytváří pro potomka snadno čitelné a předvídatelné prostředí… Aspoň to jsem si z toho, co jsem si na pár zdrojích „dostudovávala“, vzala já.
MIMO TABULKY A STÁDO
A teď v čem se poznávám… Jestli něco nevyhledávám, tak jsou to škatulky, proto se tady nechci nazývat čistokrevným intuitivním rodičem ani vynášet tenhle styl výchovy do nebes – i když mu fandím. Vlastně se mi zdá, že o škatulkování v tomhle směru rodičovství moc nejde, což je mi víc než sympatické.
Mámou jsem se stala před pěti lety a za tu dobu jsem si prošla bezpočtem srovnávání, konfliktů i nevyžádaných rad. První dva roky se mě to hodně dotýkalo a měla jsem dojem, že by ostatní měli schvalovat co a jak dělám, abych si já sama mohla být jistá. Snažila jsem se mít k tomu racionální, ideálně vědecky podložené argumenty, aby mě nikdo nenachytal. Znáte to?
Týkalo se to čehokoliv – cvičení Vojtovky, eliminace cukru v jídelníčku, výběru botiček, kosmetiky, značky oblečení… Ve všem se najdou rádci, kteří všude byli a všechno znají, zatímco vy v tom či onom pokulháváte. Já jsem spíš než k trendům a studování výchovných biblí ix různých přístupů sklouzávala automaticky právě k intuitivnímu rodičovství, jen jsem to neuměla pojmenovat.
Netíhla jsem k tomu proto, že bych si o tom četla v časopise, ale proto, že se to ve mně přirozeně probudilo. Byla to ta nejjednodušší varianta, jak fungovat jako máma. Aspoň tedy pro mě.
S Oliverem jsme byli sladění hned od šestinedělí. Náš vztah se krásně prohluboval, komunikace se bezproblémově rozvíjela a on byl vysmáté miminko, které začalo v 11 měsících chodit na nočník (rituálně několikrát během dne, nebyl ještě odplenkovaný), kolem roku říkal první slova… Dělal nám obrovskou radost.
Přesto jsem byla tlakem z okolí mnohokrát stimulovaná k tomu, že něco není v pořádku, když je mu už přes rok a ještě nechodí. I když jsem od fyzioterapeutky věděla, že má jen své pohodlné tempo a je v pořádku, měla jsem mockrát tendenci to vysvětlovat, stydět se, cítit se zoufale, že pořád nic, být naštvaná, že se víc nesnaží… Dnes vím, že to byly chvíle, kdy jsem dovolila, aby mi někdo přeladil signál z mateřské intuice na neúprosný tabulkový systém, kdy stádní efekt vítězil nad individualitou a trpělivostí.
NAPOPRVÉ DOBŘE, NAPODRUHÉ JEŠTĚ LÉPE
Jestli se vám přihodilo něco podobného, nic si nevyčítejte. Taky to nedělám. Jako mámy vždycky děláme to nejlepší, co v danou chvíli umíme, a to, že bychom to o pár let později uměly trochu lépe, neznamená, že jsme selhaly.
U Noelka, druhého syna, pro mě zkouška intuitivního rodičovství přišla v jeho 10 měsících, kdy začal odmítat kojení a i přes mojí snahu různými způsoby ještě aspoň pár měsíců kojení udržet (Olivera jsem kojila do 18 měsíců), byla tendence jeho zájmu po dobu několika týdnů sestupná. Stála jsem před rozhodnutím, jestli mu neúnavně i přes pláč a odtahování nabízet něco, co mu z jakéhokoliv důvodu už nevyhovuje, nebo po spoustě jemných pokusů o zlepšení prostě přijmout a respektovat jeho volbu. Aniž bych se cítila odmítnutá nebo nedostatečná ve svém snažení.
Protože s ním jsem po předchozí mateřské zkušenosti navázala po porodu vztah ještě mnohem rychleji než s Oliverem, a protože od prvních dní sleduji, jak je každý z nich jiný, jak úžasné je poznávat osobnost každého jedinečného dítěte, rozhodla jsem se podpořit ho v jeho individualitě a být mu nablízku stále stejně, jen bez kojení. A světe div se, oba jsme rázem zase byli spokojení.
Laktační tabulky sice tvrdí, že jsme jen neustáli bojkot a že takto staré dítě se nemůže samo odstavit. Asi jsem paličatá, ale nesouzním s tím a konzultace s mými lektory psychologie mě v tom jen utvrdila. Jako intuitivní rodič nepotřebuji od dítěte filozofické vysvětlení, nepotřebuji ani jiné děti jako příklad. Vím, že svého syna nemusím kojit, abychom byli ve 100 % souladu, aby se mu fyzicky i psychicky dařilo, abych mohla usínat s pocitem, že pro něj dělám maximum a taky vím, že se prostě přestal chtít kojit – ať už z jakéhokoliv důvodu.
Pozastavuji se nad tím, jak se někteří zuby nehty drží pojmů a věkových hranic v domnělém zájmu dítěte. Do krve se hádají s ostatními o obecné pravdě a nepřipouštějí žádné výjimky. Nepopírám, že kojení má pro děťátko benefity i v roce a později, ale nesouzním s příběhy, kdy maminky cca ročních batolat několik měsíců udržují kojení i přes odmítání, aby za každou cenu dítě k prsu opět nalákaly.
Neříkám: „Ihned to vzdejte a máte klid.“ Jen si myslím, že je v pořád nastavit si vše tak, jak to vyhovuje právě vám a vašemu děťátku. Myslím, že je zdravější nenechat se strhnout hodnocením vaší situace někým zvenčí, ale vycházet z informací, které vám osobně přijdou smysluplné a použitelné. Myslím, že jen vy nejlépe víte, kdy a jak učinit konkrétní rozhodnutí v péči o své dítě. Vy ho jako jediná vidíte a vnímáte každý den, vaše pouto s ním je nenahraditelné.
V neposlední řadě věřím tomu, že je pro dítě psychicky nejpřínosnější, když s ním plyneme v jeho tempu a snažíme se ho vyslyšet. I když se to někdy nemusí zcela slučovat s našimi plány a představami.
I já samozřejmě chápu a respektuji, že psychomotorický vývoj má svá pravidla, a ne vždy si děťátko poradí samo. Někdy je potřeba ho vědomě korigovat. Intuitivní rodič není ignorant, naopak. Jen se, myslím, snaží dát dítěti více prostoru a trpělivosti na to, aby vykvetlo do svých reálných barev. Je víc zvídavý než kritický a víc spontánní než dogmatický. Tak to vidím já. 😉
