Sekundární neplodnost: Druhé miminko si dává na čas

Když jsme se před víc než dvěma lety rozhodli pro druhé dítě, myslela jsem, že to půjde snadno. Možná ne hned napoprvé, ale třeba napodruhé, napotřetí. Jsem optimista, takže jsem si nenasazovala do hlavy žádné obavy. Překvapilo mě, když uplynulo pár měsíců a nic. Respektive přišel pozitivní test a o pár dní později menstruace. Věděla jsem, že se to stává, přesto jsem byla zklamaná, obrečela jsem to a podrylo mi to sebedůvěru.

Další měsíc jsem se cítila rezignovaně. Buď se zadaří, nebo ne. Obojí bylo OK, protože jsme se zrovna chystali na první dovolenou ve třech. Jak už to tak bývá, otěhotněla jsem přesně v moment, kdy mi na tom tolik nezáleželo. Každopádně jsem byla šťastná, vděčná a opatrná. Hodně jsem odpočívala, nic těžkého nezvedala a na miminko jsem se těšila. 

Pak přišel v 5. měsíci potrat a my jsme se ocitli ani ne na začátku cesty za druhým dítětem. Byla jsem ochromená traumatem a netušila jsem, kde vzít energii a odvahu na další pokus. Každý den jsem se tolikrát ptala sama sebe: Co se to proboha děje, když Oliver za námi přišel tak snadno?!

Bylo tehdy 29, nemusela jsem na sebe extra spěchat, takže jsem si dopřála téměř půlrok psychické i fyzické regenerace. Pak jsem se odhodlala zkusit to znovu. Po dvou měsících přišlo další biochemické těhotenství, tedy raný potrat s opožděnou menstruací, a po dalších 2 měsících jsem otěhotněla s Noelkem.

O tom, jak stresující a komplikované těhotenství to bylo, jsem psala několik příspěvků na Instagramu. Hlavní je, že tahle cesta se všemi překážkami stála za to. Díky všemu, co se na ní událo, jsem teď taková, jaká jsem. Ještě vděčnější a vědomější. Noel je naše vymodlené duhové děťátko. Vybojovat si ho mi přineslo obrovskou sílu!

PROČ SE TO DĚJE?

Tenhle článek je určený maminkám, které procházejí podobnými peripetiemi. Je vás totiž víc, než si možná myslíte. Podle WHO sekundární neplodnost trápí celosvětově až 25 % párů! Někdy se jí říká také získaná neplodnost, protože může vzniknout následkem porodních / poporodních komplikací nebo zvyšujícího se věku. 

Příčin sekundární neplodnosti je dlouhá řada…

U ŽENY:

• absence ovulace (související např. s předčasnou menopauzou)
• hormonální nerovnováha (spojená např. s poruchou štítné žlázy)
• srůsty a zjizvení po porodu
• obezita nebo naopak podváha
• endometrióza
• chromozomální příčiny
• autoimunitní onemocnění nebo imunitní reakce na sperma muže
• problémy s uhnízděním vajíčka

U MUŽE:

• zhoršení kvality spermatu (v počtu, pohyblivosti atd.)
• autoimunitní problémy
• užívání některých léků
• chromozomální příčiny
• anatomické potíže (např. pro prodělané infekci)

Tady chci apelovat, abyste zvláště po 30. roce věku bez delšího otálení nepodceňovali svoji ani partnerovu životosprávu. Pořiďte si kvalitní netoxické doplňky pro podporu plodnosti. Já už několik let spolupracuji se značkou Verra (kéž by existovala už tehdy), která se soustředí na ženské i mužské reprodukční zdraví, dbá na čistotu a maximální vstřebatelnost svých suplementů a dnes za ní stojí tisíce spokojených zákaznic.

Díky naší dlouhodobé spolupráci můžete využít na každý nákup slevu s kódem vypnihlavu. Nejde pouze o pravidelný cyklus a ovulaci, ale také o kvalitu našich pohlavních buněk. Ta po 30. roce, hlavně po 35. roce rychle klesá. Suplementy zaměřené na plodnost tento proces mohou trochu zpomalit.

V rámci drogerie a kosmetiky volte ekologické produkty. V dnešním širokém výběru už nemusíme volit mezi účinkem a šetrností. Dále také dostatečně spěte, pijte filtrovanou vodu, jezte méně sladkého, smaženého, průmyslově zpracovaného a denně se aspoň chvíli hýbejte. Ideálně volte pohybovou aktivitu, která vám zároveň dělá radost. Netrapte se u cvičení jen kvůli početí.

Čím komplexně kvalitnější lifestyle, tím zdravější pohlavní buňky a tím vyšší šance na početí a donošení miminka. Velmi zjednodušeně řečeno, ale u mnoha párů toto stačí. Zbytek pak už může být „jen“ otázkou času a trpělivosti.

JEDNO UŽ PŘECE MÁŠ…

Sekundární neplodnost není téma neznámé, ale stále docela opomíjené. Jistě znáte reakce: 

„Buď vděčná, že už jedno dítě máš a užívej si ho.“

„Co mají říkat ženské, které nemají ani jedno?!“

„Tak se na to tolik neupínej, vždyť už máma jsi.“

„I kdyby byl(a) jedináček, tak na tom nic není. Víš kolik znám jedináčků? A jsou v pohodě!“

Jenže takhle jednoduše to nefunguje. Asi mi dáte zapravdu, že žena snažící se o druhé miminko tohle všechno ví. Mateřství a touha po miminku, ať už je první, nebo druhé, není o rozumu. Je to přání, které vychází ze srdce, je to láska, o kterou se chceme podělit s někým dalším, je to touha prožít znovu zázrak zrození nového života… 

Nechci srovnávat primární a sekundární neplodnost, nechci poměřovat bolest bezdětných s tou, kterou cítí mámy jedináčků. O tom tenhle článek není a neměla by se o tom vést ani žádná konverzace, protože by ubližovala. Nemůžeme tvrdit ženám s prázdnou náručí, že víme, jak se cítí. Stejně tak by ale nikdo neměl bagatelizovat lítost, frustraci a pocit selhání těch, kterým se nedaří druhé miminko. 

Každý, kdo touží, bojuje a prohrává, je přece zlomený. To je přirozené. A nesouvisí to s tím, jak moc je vděčný za to, co má. Přece i s vděčností v srdci se v životě snažíme stále posouvat dál, naplňovat své vize.

Vím, že si nejspíš připadáte rozbité, nefunkční, neschopné, stydíte se, hledáte sílu a motivaci pokoušet se dál, nevíte, jak reagovat na otázky a narážky z okolí ohledně sourozence, snažíte nezávidět těhotným kamarádkám, být trpělivé… 

Potácíte se někde mezi vděčností za děťátko, které máte, a obrovskou lítostí, že mu nezvládáte pořídit sourozence. Pak se do toho vmísí ještě nesmyslné konvence ohledně rádoby ideálního věkového rozdílu, tlak ze širokého, nic netušícího a přechytralého okolí a pořádná depka je na světě.

TÁTA JE V TOM TAKY

Je to extrémně psychicky náročné období. Proto vám chci vám tímhle článkem poslat pochopení, sílu a naději, že vše dobře dopadne, že si vaše další miminko jen vybírá správný čas. Možná potřebuje, abyste ho vychovaly otužené touhle zkušeností. Nevzdávejte se! Moje podpora je určena nejen bezdětným párům, ale všem, kteří k sobě nový život právě volají.

Nezapomínejte na to, že jste v tom vždycky dva. Někdy mi píší nebo vedu osobní konzultace se ženami, které se už dlouho měsíců snaží počít. Tyhle ženy už vyzkoušely ledacos, ale když se zeptám na partnera, obvykle žádné velké proaktivní kroky nepodniká. Přitom muži mají statisticky stejný podíl na neplodnosti páru jako ženy. Navíc je i u nich podstatné psychické rozpoložení.

S podporou plodnosti nečekejte, lze toho podniknout opravdu mnoho a nemusí to stát příliš času ani peněz. Informujte se, zapojte partnera, ptejte se svého gynekologa a třeba právě to, co zkusíte příště bude „to ono“ díky čemu otěhotníte. Věřím v tuhle radost u každé z vás! 

DĚKUJI ZA VAŠI MOTIVACI

Děkuji vám, které jste se zapojily do povzbuzení v rámci tohoto článku svým příběhem s dobrým koncem!

S láskou, Klára

VAŠE PŘÍBĚHY

Druhé dítě se u nás nedařilo 3,5 roku. Pak jsem šla 1. 3. 2021 na laparoskopii, kde mi propláchli vejcovody a neshledali problém, jen mi sdělili, že jsem stará a mám jít rovnou na IVF. Hned další měsíc jsem otěhotněla, ale bohužel mimoděložně, takže akutní operace a odstranění vejcovodu. To bylo něco na psychiku! Pak jsem si říkala že si dám čas, abych to všechno vstřebala, zaplatila jsem si záznam z vašeho červnového webináře a hodně mi pomohla závěrečná meditace, kde jsme si představovaly dělohu, jak do ní pouštíme čerstvý vzduch a děláme v ní hezčí prostředí jako v pokojíčku. Další měsíc bylo ještě brzo, akorát manžel si to nemyslel 😁 A tak jsem teď těhotná, na začátku… Je mi zle jako psovi, tak se těším až to přejde a začnu si to užívat. 

J.

Náš první syn se narodil 4 roky po vysazení antikoncepce, po 3 náročných cyklech umělého oplodnění (IVF) a potratu pro zamlklé těhotenství ve 12. týdnu. Když okolí zaznamenalo, že bychom chtěli druhé dítě, rozdělilo se na dva tábory. Slýchali jsme: „To chcete ještě pokoušet osud, vždyť do sebe cpeš jen hormony.“ Nebo: „To vám jedno nestačí?“. Zaznívala i hesla plná optimismu: „To už půjde samo.“; „Už na to nemyslíš, takže otěhotníš, ani nebudeš vědět jak.“; „Mám známou, co má první z IVF a pak další 3 přirozeně, to bude i u vás.“ 

Mysleli to dobře, ale pro nás bylo lepší se na toto neupínat, protože šance byly na úrovni výhry ve Sportce. Já jsem spíš doufala, že by mohl vyjít hned první transfer zmražených embryí, která jsme měli z posledního IVF schované. Transfer nevyšel, test byl negativní. Znamenalo to smířit se s dalším cyklem IVF – píchání hormonů, odběr vajíček… 

Odjeli jsme na dovolenou a já čekala na menstruaci, abych mohla s tím kolotočem zase začít. Menstruace pořád nikde, což u mě zas tak divné, protože mám dlouhé cykly. Občas si ale raději udělám test. Jaké bylo moje překvapení, že se mi ukázaly dvě čárky. Sice slabší, ale žádný duch. Náš dárek z dovolené bohužel vydržel jen dva dny. Přišla menstruace a vše skončilo jako biochemické těhotenství. 

Začala jsem mít pocit, že to nikdy nevyjde. Že kvůli mně bude syn na vše sám, nebude mít sourozence, parťáka. Tohle mě hrozně trápilo. Stále sem tam přišly komentáře, že nemáme zkoušet další IVF a máme si vážit toho, co máme. Ale to my si přece vážili! Proto jsme naopak do dalšího pokusu jít chtěli. 

Dopadlo to nad naše očekávání, nakonec jsem měla 13 vajíček a nechali jsme zavést dvě embrya už po 48 hodinách. Bohužel, i když tento brzký čas zavedení u prvního syna fungoval, tentokrát se nepovedlo. Další velké zklamání a spousta sebeobviňování. Musím přiznat, že mě překvapilo, jak moc se trápím. Myslela jsem, že po překonání 3 let zoufalství, zda budeme děti vůbec mít, budu víc nad věcí. 

Rozhodli jsme jít pro další zmražené embryo hned další cyklus. A vyplatilo se! Otěhotněla jsem. Ovšem neobešlo se to bez komplikací – do 13. tt jsem krvácela – takový strach před každým ultrazvukem bych nepřála nikomu. Taky jsem měla od prvního trimestru cukrovku, dokonce hrozil předčasný porod. 

Nakonec se druhý syn narodil ve 37+1 akutním císařem pro příčnou polohu, do které se během víkendu přesunul. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy porodní asistentka nenašla ozvy, naštěstí jen proto, že nebyl tam, kde jsme ho očekávali. Všichni, kdo jste na cestě za druhým dítětem a nejde to, nevyčítejte si, že vás to trápí. Nikdo by přece neměl určovat, jaký počet dětí je ten „správný“. Pro někoho jsou to dvě, pro někoho pět a pro někoho žádné. A pokud to tak není, tak to prostě bolí. 

Celý můj příběh najdete tady.

Kristýna @dvecarky

První miminko si k nám našlo cestu okamžitě. Nečekali jsme to. Antikoncepci jsem sice nebrala asi 5 let, menstruaci jsem ale měla velmi nepravidelnou a nebyla výjimka, že se nedostavila i několik měsíců. O to větší překvapení bylo, když jsem se na preventivní kontrole dozvěděla, že jsem v 9. tt. Celých 9 měsíců probíhalo naprosto v poklidu a až na to, že se náš syn narodil císařským řezem kvůli poloze koncem pánevním, nebyla jediná komplikace. Těch jsme si bohužel užili dost při snažení o druhé miminko. 

Když jsme se za 2 roky po porodu syna rozhodli, že bychom mu rádi pořídili sourozence, absolutně jsme nepočítali s tím, že to bude problém. Proč taky, když to poprvé šlo hned. Jenže uběhl měsíc, dva, tři… a dvě čárky na testu se neobjevovaly. Pila jsem kontryhelové čaje, zobala doplňky stravy, měřila bazální teplotu, každý večer četla články, Modré koníky i eMimina a marně jsem se snažila “hodit do zenu”. 

Když už se pak několikrát nedostavila ani menstruace, má gynekoložka to řešila (stejně jako celé roky předtím) jen injekcí na její vyvolání. Jiné postupy podle ní nebyly potřeba. Tak jsem se rozhodla vyhledat jiného lékaře. Ten mi hned na první prohlídce diagnostikoval syndrom polycystických ovarií a po dalším sledování mi sdělil, že vajíček mám sice dost, ale žádné nedozrává a ovulace neprobíhá. Asi 3 měsíce jsme zkoušeli hormony, díky kterým jsem sice ovulaci měla, ale test zůstával negativní. 

Už jsem nezvládala dál čekat, jestli si s tím příroda poradí, proto jsme se objednali do reprodukční kliniky. Po komplexních testech se ukázalo, že k PCOS mám ještě “hraniční protilátky proti spermiím” a že náš syn počatý přirozeně je naprostým zázrakem. Moje panikařící hlava už nedokázala vymyslet žádné alternativní řešení, takže jsem souhlasila se začátkem IVF cyklu. 

Pak už to trvalo jen měsíc. Píchání hormonů, odběr oocytů, oplodnění vajíček, vložení embrya, několik dní v nemocnici s hyperstimulačním syndromem a na konci toho všeho – dvě čárky na testu a za 9 měsíců porod krásné a zdravé holčičky. A taky jedno další embryo v mrazáku. Kdyby mě náhodou někdy napadlo, že dvě děti jsou málo. IVF asi není pro každého ta “správná” volba, mě ale zachránilo jako zoufalou holku bezmezně toužící po miminku.

Lucka