Moje tělo zradilo, selhalo

Když miminko v těhotenství najednou odejde, do naší mysli se zabodává nekonečno výčitek. Mnoho jich směřuje k tělu. Selhalo, nezvládlo to, mělo přece miminko chránit, poskytnout mu bezpečí a výživu… Jestliže se obecně mluví o nedostatku sebelásky, tak po potratu může klesnout hluboko do mínusu. Pokud ale ve výčitkách neustrneme, bývá paradoxně právě tahle těžká zkušenost startem cesty zpátky k sobě.

V prvních hodinách a dnech po potratu jsem si vůbec nebyla jistá, jak se sebou zvládnu dál vydržet. Zároveň jsem ale věděla, že mě těch strašných vzpomínek už nikdo nezbaví. Už navždycky zůstanou mojí součástí. Musím se s tím nějak popasovat. Musím! Ale jak?!

Cítila jsem se zrazená vlastním tělem, miminkem, systémem vyšetření, které celé ty měsíce těhotenství tvrdily, že je všechno v pořádku… Jak mám tomuhle všemu zase začít věřit, abych se v budoucnu odvážila k pokusu o další miminko?

Když se rozhodneme otěhotnět – s prvním nebo dalším děťátkem – jsme pomyslně v bodě nula. Jestliže pak o miminko v těhotenství přijdeme, nejsme ani na tomto pomyslném začátku, jsme (někdy daleko) před ním. Jestliže se hodláme do dalšího mateřského dobrodružství pustit v plné síle, naše mysl i tělo potřebují spoustu pozornosti a péče.

ČLOVĚK MÍNÍ…

Jsme zvyklé plánovat a mít všechno pod kontrolou. Těhotenství ale plyne svým tempem a podle jiných pravidel. Díky kontrolám a kvalitní lékařské péči se dá včas odhalit řada hrozeb a předejít některým neštěstím. Pokud ale těhotenství skončí, nezbývá než to přijmout s pokorou vůči celému tomuto procesu. Vůči přírodě.

Když si v prvních týdnech či měsících projdeme fázemi šoku, sebeobviňování, vzteku, lítosti, truchlení, bolesti, stesku… pak je načase pohnout se dál. Pohyb kupředu je zdravý pro naše tělo i psychiku. Jenže jak svému tělu odpustit, že „selhalo“? A jak mu znovu začít důvěřovat?

Já jsem se na to rozhodla jít laskavostí. Místo, abych před sebou utíkala rozptylováním pozornosti, vyhledávala jsem aspoň párkrát za týden klidné chvíle osamotě. Třeba při relaxační koupeli, bylinné napářce nebo čtení knížky.

PUSTIT A ODPUSTIT

Až díky potratu jsem si uvědomila, kolik let jsem žila odpojená od toho, kým jsem bývala, o čem jsem snila, jak jsem sama sebe vnímala a jak jsem si sama se sebou kdysi připadala. Všechno to převálcovaly úkoly, resty a touha zavděčit se všem ostatním, být oblíbená, přijímaná, chválená… Žila jsem víc v hlavě než v srdci, víc venku než uvnitř.

Jak jsem jemně regenerovala tělo tím, že jsem na něj nespěchala a dopřávala mu kontakt i odpočinek, hojila se taky duše. Všechny kousky mé osobnosti se slepovaly zpátky dohromady a všemi těmi prožitky se otužovaly.

Chce to splývání místo zarputilé plavby proti proudu. Chce to laskavost místo kritického hodnocení. Chce to autenticitu místo masky. Chce to křehkost místo hrdinství. 

K tomu jsem došla v měsících po potratu já. Po prvnotní touze vrátit ke starému způsobu života jsem zjistila, že s mým novým já už není kompatibilní. Byly to měsíce kotrmelců, vzestupů a pádů, hledání, učení a transformace. 

Cesta každé z nás je jiná. Jen my samy si dokážeme sestavit ideální kombinaci změn načasovaných ve správném tempu. Některá čte motivující knihy, chodí do přírody, sportuje, věnuje se děťátku, které už doma má, jiná si najde terapeuta, kouče, nové hobby, změní práci, životní styl…

Když se do toho procesu uvolníme, necháme se nést, pozorujeme různé situace z nadhledu a pěstujeme v sobě zvědavost k tomu, co proces regenerace přináší a chceme na něm vyrůst, pak si díky tomu všemu začneme samy sebe víc vážit. A lépe se znát, rozumět si. Pak původní výčitky nahradí smíření / odpuštění a buduje se víra v to, že příště už všechno dopadne dobře.

Přeji každé z vás, která tímto právě prochází, aby na té své cestě našla sílu a smíření.

Děkuji za to, že mi důvěřujete a mohu být vaší průvodkyní tímto obdobím.

S láskou,

Klára