Potrat: Právo ženy na rozhodnutí

242x

Kromě toho, že společnost ráda rychle zapomíná na spontánní potraty a přechází je frázemi o četnosti, normálnosti, dalším dítěti apod., tak o to více mlčí o interrupcích. O potratech z rozhodnutí maminky / rodičů. Přitom jsou někdy právě tyto potraty ještě traumatičtější než ty spontánní.

Interrupce neboli umělé přerušení těhotenství není černobílé téma. Odráží se v něm odstíny bezpočtu lidských příběhů a emocí. Stojí za ním situace, které si mnoho z nás neumí a ani nechce představovat, kterým by si nikdo z nás nepřál čelit na vlastní kůži – nemoc dítěte či ohrožení života maminky, znásilnění, chudoba, mladická nevyzrálost… 

Někteří lidé vidí za interrupcemi apriori nezodpovědnost v sexuálním životě vedoucí k nechtěnému těhotenství. Ano, i k tomu dochází, ale tyhle dívky a ženy k rozhodnutí o interrupci také vedou zásadní důvody a zbytek života kráčí ve stínu smutné vzpomínky. Kdybychom otevřeli tolerantní prostor ke sdílení jejich příběhů, možná by se mnohé další předem poučily, možná by to přinášelo větší smysl než odsuzování a tabuizace.

KDYŽ NENÍ Z ČEHO VYBÍRAT

Jedním z nejčastějších důvodů k umělému ukončení těhotenství bývá dnes diagnostika závažné vývojové vady miminka. Takové, která je buď dlouhodobě neslučitelná se životem, nebo znamená život natolik omezený, bolestivý a komplikovaný, že se rodiče rozhodnou toto trápení nepodstoupit. Ne proto, že by takové rozhodnutí bylo pohodlné, snadné nebo jednoznačné, ne proto, že by o něm tisíckrát před i po interrupci nepochybovali, ale proto, že někdy neexistuje výběr mezi „dobrým“ a „špatným“. Někdy lidé volí mezi „špatným“ a „horším“.

Je správné se u závažně postiženého miminka rozhodnout pro interrupci? Kdo z nás tohle může soudit? Každý pouze sám za sebe, v kontextu svého života, rodiny a možností. Žena není robot naprogramovaný podle konkrétních pravidel. Žena je bytost s právem rozhodovat o svém těle a o tom, co se v něm a skrze něj odehrává.

I když se část společnosti tváří jinak, ve skutečnosti tady není a nikdy nebude jediná pravda, za kterou bychom mohli nebo snad dokonce měli mezi sebou jako rodiče a lidé bojovat, která by zjednodušovala náhled na takto komplikovaná životní období.

Já tyhle nešťastné příběhy vnímám jako impuls k empatii, toleranci a pomoci. Můžeme se skrze ně posunout dál, ke kvalitnějším hodnotám. Pokud otevřeme srdce životu takovému, jaký přichází, a přestaneme hodnotit, přestaneme mít potřebu rozdávat nálepky „správné“ a „špatné“.

STOP FANATISMU

I když jsem prožila spontánní potrat – příroda mi nedala na výběr, velmi mi ubližuje a pobuřuje mě iniciativa náboženských fanatiků a dalších netolerantních skupin, jejichž členové si s nechutnými plakáty a hesly stoupají (mimo jiné) před nemocnice a demonstrují proti interrupcím.

Ráda bych se zeptala:

Proti komu a čemu přesně demonstrujete?

Kde berete drzost a neúctu soudit životy jiných?

Přemýšlíte nad tím, koho vlastně odsuzujete?

Napadlo vás, že víc ubližujete, než pomáháte?

Není za tím jen váš osobní strach ze smrti? Nepřijetí toho, že k životu patří?

Nemám nic proti diskusi a názorové pestrosti, ale co nesnáším, je extrémismus a odsuzování. Kolik z těch lidí prošlo zkušeností potratu? Kolik z těch lidí pečuje o těžce nemocné dítě, nebo se museli v těhotenství rozhodovat o jeho životě a potažmo kvalitě života celé rodiny? Kolik z těch lidí naslouchalo příběhům a pocitům matek po interrupci? Co když si duše vybírá své rodiče třeba právě pro tuhle zkoušku? Co když spolu tyhle spřízněné duše mají ujít zrovna tuhle cestu? Kdo jsme, abychom mohli hodnotit, co jak (ne)má být, co se jak (ne)má stát?

Možná je v tomhle článku víc otázek než informací, ale takhle téma potratu vnímám. Není tolik o statistikách a faktech jako o otázkách a hlubokých prožitcích, které probouzí. Je to dotyk smrti, který zesiluje uvědomění toho, že žijeme. Je to ztráta, která zvýrazňuje vše, co máme. Je to temnota, která čeká na jiskru odpuštění a smíření.

Argumentačně nic neříkající a zároveň agresivní komentáře na internetu, plakáty embryí v blízkosti nemocnic, odkud denně jezdí zraněné ženy po ztrátě miminka, jakýkoliv radikalismus v tomto tématu… ve mě probouzejí ještě jednu otázku: Komu se tímhle snažíte pomoct?

KAM SE S DŮVĚROU OBRÁTIT

Naštěstí se v rámci ženských témat mluví dnes čím dál častěji také o potratech, a tak se ženy po interrupci mají kam obrátit, kde hledat smíření, pochopení a přijetí. Přestože moje iniciativa pomoci ženám po potratu vychází ze zkušenosti spontánní ztráty miminka, můj posilující obsah je tu samozřejmě i pro ty po plánovaném potratu. I námět na tento článek vyplynul přirozeně z dojemných zpětných vazeb na můj e-book. Psaly mi často právě ženy, které se rozhodly rozloučit se svým miminkem např. z důvodu závažné prenatální diagnózy.

V ženském sdílení vidím obrovskou magii a sílu. Velmi podporující hlas má v tomto mimo jiné inspirativní a všestranná Lilia Khousnoutdinová nebo psycholožka Lucie Lebdušková, autorka projektu Čekala jsem miminko, která je také jednou z tváří mého online kurzu Po potratu silnější.

Tímto článkem chci vzkázat všem ženám, které to právě teď potřebují slyšet, že tady – na všech sítích projektu Vypni hlavu – najdou vždy podporu, pochopení a přijetí. Tady je prostor ke sdílení a naslouchání, k nalezení inspirace a pomoci. Nemáte se za co stydět. Není proč se schovávat. Přeji vám spoustu sil a hlavně vnitřní smíření.

S pokorou a svolením sdílím na závěr několik příběhů, které mi přišly od úžasných silných žen a které nepotřebují jakýkoliv komentář.

VAŠE PŘÍBĚHY

Bez svého 2letého chlapečka, skvělého muže a rodiny bych tuhle zkušenost těžko zvládala. Když byl synovi rok a půl a já od lékaře dostala ohledně jizvy po císaři zelenou, rozhodli jsme se, že se začneme snažit o sourozence. Nečekala jsem, že otěhotním hned, protože na Matýska jsme si chvilku počkali. Neumím ani popsat jaký byl ten pocit štěstí, ale na prvotrimestrálním screeningu se mi otočil život na ruby. 

Šíjové projasnění 9,7, kolem hlavičky viditelná tekutina… Následovala genetika v Krči, x ultrazvuků, vyšetření srdce v Motole. V Motole potvrdili nemocné srdce, které by pro nás nebylo rozhodující v ukončení těhotenství, ale zároveň nám pan doktor řekl, že holčička má 2 pravé plíce, komory, neměla by slezinu a měla by špatně uložená játra atd… S manželem jsme věděli, že tohle pro naši dceru nechceme. 

O měsíc později (v 18. tt) jsem nastoupila do Krče s pocitem, že tentokrát si odtamtud miminko neodnesu. Porodila jsem na první pohled (dle slov lékařů) těžce nemocnou holčičku a pitva pak potvrdila vady neslučitelné se životem. Celý pobyt v nemocnici se mi honilo hlavou, jestli dělám správnou věc, co když porodím zdravé dítě… 

Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že naše holčička byla opravdu vážně nemocná, se mi svým způsobem ulevilo a já věděla, že jsem pro ni udělala vše. Miluju ji a moc mi chybí, představuju si, jaká by byla. Za měsíc bych rodila… 

Všichni říkají: Budeš mít další dítě, jsi mladá, zdravá… Bohužel ale nikdo netuší, že se u mě potvrdila genetická vada a náš syn je zázrak. Další cesta k miminku bude náročnější a přes IVF s PDG, ale doufám, že úspěšná. Přirozenou cestou je to pro nás moc velký risk a já udělám vše pro to, abych si tím vším nemusela projít znovu. Bohužel ani s IVF není nic jistého, ale máme větší šanci.

Musela jsem udělat nejtěžší rozhodnutí v životě a změnilo mě to. Změnilo to můj pohled na svět, ještě víc si vážím věcí, kterých by si člověk vážit měl. Od toho dne jsem se styděla brečet, protože jsou na tom lidi hůř. My jsme zdraví, manžel nepřišel v téhle době o práci, máme kde bydlet… Dlouho mi bylo hrozně a cítila jsem velký tlak zvenčí. Teď se snažím těšit se na další miminko, užívám si svého chlapečka na milion procent a jsem vděčná ještě víc za vše, co mám.

V.

Skutečně je to velké trauma… Hodně mi po tom všem pomohla terapie psaním na mém instagramovém profilu. Myslela jsem, že to nejhorší přijde, jakmile se dozvím špatné výsledky po amniocentéze, nebo po nástupu do nemocnice, nebo když svým podpisem rozhodnu o smrti svého dítěte, nebo při porodu s tím nejhorším koncem. Ale nebylo to tak.

To nejhorší přišlo až pak. Sebetrýznění, pocity viny, výčitky, deprese, prázdno… Když najednou nic nemá smysl a břicho je tak podivně prázdné. Tehdy jsem se nezdravě upnula na touhu po dalším těhotenství. Dnes vím, že ta posedlost byla nezdravá, ale zároveň vím, že mi pomohla doslova přežít. Je to půl roku a pořád tomu nemohu uvěřit. Pořád jsem na cestě k uzdravení…

P.

I já mám bohužel zkušenost s plánovaným potratem, bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí. Začnu u prvního těhotenství, abych se dostala k důvodu svého rozhodnutí. 

Ve 26 letech mi byla diagnostikována endometrióza IV. stupně. Následovalo IVF, které se hned napoprvé povedlo, ale tím veškeré dobré skončilo… Ve 29. týdnu jsem po veškerých peripetiích porodila akutním císařem syna. Měl 1300 g a dlouho nedýchal, takže resuscitace, apgar skóre 1-1-3 a 7 týdnů v inkubátoru. Nakonec jsme si domů odváželi „zdravé“ dítko. Bohužel v roce lékařka přehodnotila synovu diagnózu na dětskou mozkovou obrnu – spastickou diparézu. 

V té době jsem přestala kojit a přesně 2 měsíce na to jsem zjistila, že jsem nějakým zázrakem přirozeně otěhotněla. Ta chvíle se nedá popsat. Byla jsem šťastná a nešťastná zároveň. Nešťastná kvůli tomu, že jsem měla doma syna, který dost možná nebude chodit, a pokud ano, tak nevíme kdy. Denně intenzivně cvičíme a dáváme mu veškerou, opravdu veškerou energii a peníze, co máme. 

Tehdy nám s partnerem došlo, že prostě teď nemůžeme mít další dítě. Nejen proto, že bychom ani jednomu nemohli dát, co potřebuje, ale i kvůli mému tělu, které těhotenství odmítá. Je to 50:50, že mi praskne děloha, zemře dítě a s velkou pravděpodobností i já. Proto jsem se rozhodla pro potrat. Nejhorší bylo přijít na oddělení, kde leží maminky po porodu, a čekat až vás odvezou na sál, aby vám dítě vzali.

B.

První screening se mému doktorovi moc nezdál, proto nás začal posílat na různá vyšetření do Prahy. Jako první jsem podstoupila odběr klků. Výsledky byly nejasné. Vše se konzultovalo i na genetickém pracovišti. S přítelem jsme byli rádi, že se nám podařilo otěhotnět, a tak jsme si stále nepřipouštěli, že by něco bylo špatně.

Druhé vyšetření byl odběr vzorku placenty. Po 14 dnech nám volali dobré zprávy, že vše vyšlo v pořádku. Dokonce nám řekli, že čekáme holčičku. Ani nedokážu říct, jakou jsme měli radost. Asi týden poté následovalo ještě jedno vyšetření v Praze. Jeli jsme tam úplně klidní. Když jsem přišla na řadu, doktorce bylo divné, že jsem v tak klidná a usmívám se. Ptala se mě, jestli znám výsledky, tak jsem jí řekla, že ty základní ano a jsou v pořádku… Už podle jejího výrazu bylo jasné, že se něco děje. Další výsledky totiž nedopadly vůbec dobře. Objevila se delece na horním raménku chromozomu č.18.

Když mi to oznamovali, vůbec jsem nevěděla, o čem je řeč. Paní doktorka mi vše vysvětlila a ještě znovu udělala kontrolu. Pořád jsem nechápala co se vlastně děje. Musela jsem ihned na genetiku, kde mi výsledky ještě jednou vysvětlili. V tu chvíli se mi zatmělo a cítila jsem bezmoc. Nejde to přesně popsat. 

Cesta autem domů byla hrozná, nemohla jsem ze sebe vydat hlásku. Druhý den jsem začala hledat, jestli i tak miminko nemůže být v pořádku, jestli je naděje. Na českých stránkách moc informací nebylo, ale po dlouhém hledání se nám s přítelem podařilo najít anglický článek, kde vše bylo jasně vysvětleno – jaké vady miminko může mít. Následovaly dva proplakané dny v bolesti a v nejistotě, jak se rozhodnout. S těžkým srdcem jsme se nakonec rozhodli pro ukončení těhotenství na konci 4. měsíce. 

V nemocnici jsem neměla žádné pocity, dokud nepřišel ten čas. Nejhorší bolest. A vím, že nikdy pořádně nepřebolí. Pocity mám stále smíšené. Tolik otázek. Tolik proč. A tolik strachu do budoucna. To je náš příběh, který v sobě už budeme nosit navždy.

M.

Komentáře
  • Nejčtenější články
  • KURZ Přeju si miminko
  • RELAX těhotenský balíček
  • SOS antistresová pětiminutovka
  • KURZ Zdravá menstruace a cyklus
  • Stáhni si své motivační karty ZDARMA
  • SRDCOVKA: E-book se speciální relaxací
  • MOTIVACE inspirace

    „Když se jedny dveře štěstí zavřou, otevřou se jiné. Často ale na ty zavřené dveře hledíme tak dlouho, že si nevšimneme těch, které se pro nás otevřely.”

    Helen Keller

  • HOĎ SE DO KLIDU

    Chceš dostávat VIP slevy a tipy, jak snadno vypnout hlavu?

  • ZVÝHODNĚNÝ relax balíček jako první krok